Fibrinogen v plasmě

Jako protein akutní fáze se zvyšuje při zátěžích jako je poranění, záněty, neoplastická onemocnění, akutní interní stavy (IM. NCPM, DIK) a v těhotenství. Hladina nad 4 g/l je považována za trombofilní riziko. Vyšší hodnoty lze někdy zjistit u zánětlivých a neoplastických onemocnění a častěji u akutních interních stavů (IM, NCPM, DIC) a v těhotenství.

Snížené hodnoty jsou u afibrinogenémií, hypofibrinogenémií, u některých dysfibrinogenémií, u některých forem DIC, při fibrinolytické léčbě a u některých těžších poruch jaterního parenchymu.

Abstrakt

Fibrinogen je glykoprotein o molekulové hmotnosti 340 kDa. Přeměna fibrinogenu na fibrinovou síť je centrální událostí při tvorbě krevního koagula. Fibrinogen se také podílí na agregaci trombocytů, regulaci buněčných interakcí a hraje podstatnou roli v nádorových onemocněních.

Gen pro jeho syntézu je uložen na 4. choromozomu. 

Terminologie

Fibrinogen, faktor I 

Odkazy na jiné relevantní dokumenty, další informace

Proteiny aktivní v koagulaci

Chemická a fyzikální charakteristika, struktura a povaha analytu

Skládá se ze tří párů řetězců – alfa, beta, gama. Řetězce jsou vzájemně propojeny disulfidickými můstky. Centrální část molekuly se označuje jako E doména, je tvořena amino-terminálními částmi všech šesti řetězců. Periferní dvě části označujeme jako D domény a jsou tvořeny carboxy-terminálními částmi řetězců. Alfa řetězec na D doméně vytváří výběžek.

Role v metabolismu

· Formace fibrinu z fibrinogenu za spoluúčasti F IIa (trombinu) je zahájena odštěpením fibrinopeptidu A z centrální části molekuly fibrinogenu (E domény). Tím je na této části molekuly odhaleno vazebné místo pro periferní část (D doménu) jiné molekuly fibrinogenu – vzniká tak fibrinový monomer. Spontánní polymerace fibrinových monomerů zpočátku probíhá jako interakce mezi E a D doménami různých molekul, při prodlužování vlákna pak i jako interakce mezi D doménami. Vazby vzniklé spontánní polymerací jsou nekovalentní a umožní tvorbu vlákna rozpustného fibrinu. Odštěpení fibrinopeptidu B (odštěpení fibrinopeptidu A probíhá rychleji) uvolní vazné místo pro příčné vazby mezi fibrinovými vlákny a vznikne rozpustný zesíťovaný fibrin. Všechny vazby, které během tohoto procesu vznikají nejsou kovalentní, mohou být štěpeny plazminem. Vlivem faktoru XIII se část těchto vazeb mezi D doménami (nejčastěji mezi gama řetězci) různých molekul fibrinových monomerů přemění na vazby kovalentní. Vznikne nerozpustný fibrin.

· Štěpení fibrinogenu plazminem probíhá v odlišných místech původní molekuly fibrinového monomeru než je štěpení trombinem. Fibrinogen je nejdříve štěpen v místech výběžku alfa řetězce v na tzv. fragment X. Poté je odštěpena jedna D doména rozštěpením alfa, beta i gama řetězců (vznikne fragment Y a fragment D) a posléze se odštěpí i druhá D doména (vznik fragmentů E a D).

· Štěpení nerozpustného fibrinu plazminem spočívá v odštěpení částí fibrinové sítě o velké molekulové váze, které se dále štěpí v místech nekovalentních vazeb nebo v místech alfa, beta a gama řetězců. Jako zbytek po rozštěpení zůstanou zbylé D domény spojené kovalentní vazbou, kterou plazmin nedokáže rozštěpit.

Zdroj (syntéza, příjem)

Fibrinogen je syntetizován v játrech. K jeho funkční formě není nutná přítomnost K vitaminu. 

Distribuce v organismu, obsah ve tkáních

Normální hladina fibrinogenu v plazmě je 2,0 – 4,0 g/l (nověji se horní hranice posunuje na 3,5 g/l s tím, že hladiny kolem 4,0 g/l již představují mírné trombofilní riziko), pro hemostázu je nutná hladina alespoň 0,6 g/l. Patří mezi pozitivní reaktanty akutní fáze zánětu. Jeho hladina stoupá během několika hodin po vzniku zánětu navozením zvýšené syntézy v játrech a během několika dní může dosáhnout několikanásobku vstupní hladiny.

Jsou známy stavy, při kterých je vlivem geneticky podmíněné odchylky změněna struktura fibrinogenu, nebo vlivem změn v regulačních genech jeho hladina. Tyto změny mohou být klinicky němé (asi 55%), nebo příčinou trombofilie či krvácivé poruchy. Jejich odhalení vyplývá z dysproporce v hladině antigenu fibrinogenu a ve funkční aktivitě v koagulačních testech. Zatím je popsáno přes 250 mutací s různým typem dědičnosti.

Z četných popsaných změn jsou nejvýznamnější tyto:

• polymorfismus genu pro beta řetězec, při které je zvýšena hladina fibrinogenu.
• polymorfismus genu pro alfa řetězec, který způsobí nedostatečnou stabilizaci faktorem XIII a časté uvolnění trombu z místa vzniku.
• zvýšená tvorba izoformy gama řetězce, který pak obsahuje přídatné vazebné místo pro trombin a faktor XIII a je zvýší odolnost fibrinu vůči štěpení plazminem. Tato izoforma běžně tvoří asi 15 % celkového množství fibrinogenu a patrně není proteinem akutní fáze. Její vzestup patří mezi rizikové faktory ICHS.

Způsob vylučování nebo metabolismus

Biologický poločas

Biologický poločas intaktního fibrinogenu je 72 – 120 hodin

Literatura

Kvasnička:Trombofilie a trombofilní stavy v klinické praxi, Grada 2003

Dyr, Scheiner, Suttnar: Fibrinová síť, tvorba, struktura a funkce, 2002 

Autorské poznámky

Eva Fenclová